.

Ukázka z knihy "Snůška"

HUMBERTE   HUMBERTE  !

Nóóó, tak dneska sem to ňák neodhadla ...”

Slova pronášená za jeho zády. Vodou tekoucí z kohoutku navlhčuje dvě obdélníkové destičky, aby vedly dostatek elektrického proudu do těla ... Otočí hlavu, ruce stále nad umyvadlem, přes rameno vidí ženu ... pacientku stojící za ním, která říká:

„Zapomněla sem, že du k vám. Vzala sem si kalhoty s úzkýma nohavicema, který nepudou vytáhnout ...”

„No, tak to budou muset ty kalhoty dolů ...” řekne on.

Mírný povzdech pacientky při uchopení knoflíku džínů.

Dokončí vlhčení elektrod, zatáhne modrý kohoutek chromované baterie, proud vody ustane. Otočí se s elektrodami v rukách. Opět spatří ženu ... sedí na rehabi­litačním lehátku, levou nohu opřenou o připravenou sto­ličku, pravou nohu volně svěšenou dolů k zemi. Úzké, elastické kalhoty jsou stažené z boků těsně pod kolena.

On řekne: „Když už musely ty kalhoty dolů, tak je stáhněte ještě níž, protože jestli sem ty elektrody navlhčil moc, tak vám voda z nich poteče po nohách právě do těch kalhot ...”

Pacientka krátkým pohybem rukou stáhne elastické kalhoty až ke kotníkům.

Lehké zachvění konečků prstů rukou držících elek­trody. Přiloží vlhké obdélníky elektrod z bočních stran le­vého kolenního kloubu pacientky. Pravou rukou je zpředu zeširoka přidržuje svými dlouhými prsty. Levou rukou protáhne zespoda, zezadu pod kolenem, zpuchřelou gumu a její kraj přidrží na zevní straně pravým prostředníkem. Levá ruka vede popruh pod kolenem a jistí jej železným cvočkem tak, aby držel obě elektrody.

„Takže jako minule. Jakmile to bude pálit nebo bu­dou jehličky, tak se ozvete, ano?” poučuje pacientku a otáčí se k přístroji. Nejprve jedním, pak druhým knoflí­kem nastavuje intenzitu elektrického proudu, který přes dvě elektrody vstupuje do živoucí tkáně kolenního kloubu.

„Dobrý?” zeptá se on a přes rameno se po pacient­ce krátce podívá. Po jejím přikývnutí ještě zkontroluje dva ukazatele intenzity elektrického proudu. Protáhne se ko­lem jejích nohou a sedne si ke stolu, aby zapsal probíhající léčebný výkon do poukazu pro zdravotní pojišťovnu.

 

„Nepálí vás to?” zeptá se, když s bradou opřenou v dlani hledí z okna na prostranství autobusového nádraží, kam autobusy přiváží a odkud autobusy odváží obyvatele Města. Vesmír a bytí plyne. Očima spočine na ciferníku hodin ...

Lidské vteřiny, člověkem stvořená vteřinovka me­chanicky poskakuje po kruhu rozděleném v šedesát zlomků. Jeden okruh – minuta. Šedesát okruhů – hodina. Jeden tisíc čtyři sta čtyřicet okruhů – den. Pět set dvacet pět tisíc šest set okruhů – že vám to něco připomíná? I to může být jeden rok! Čtrnáct miliónů jedenáct tisíc dvě stě patnáct okruhů – jeho život ... Hodiny jsou stejně pitomé jako koňské dostihy! I jeho život je dostihem. Na konci tohoto závodu však není věnec pro vítěze!

„Ne, je to v pohodě,” odpoví pacientka za paravá­nem.

V pohodě, řekne si on. Jaké situace, jaké překážky, jaké nástrahy jsou na tom dostihu před člověka stavěny. Žena si svléká kalhoty z boků přes stehna až ke kotníkům, aby si nechala na koleno připnout dvě elektrody a jimi do ní pronikal elektrický proud ...

Už!

Vzpírající se rukama o desku stolu vstává ze židle, přístroj je nutné přepnout na druhý typ nízkofrekvenčního proudu.

Před tím si nevšimnul ... jeho oči putující prostorem na okamžik zbrzdily ... červené ... takové ty úzké kalhotky, takové to tenké nic, mnohdy za spoustu peněz, co zakryje tak málo. Proužky červeného hedvábí, které obíhají na bo­cích hřebeny kostí kyčelních, se vzadu spojují v ono nic a vpředu tvoří cosi.

Natáhne se přes kolena pacientky a přepne na pří­stroji tlačítko. „Nepálí vás to?” doplní úkon otázkou.

Pacientka zavrtí hlavou.

Posadí se zpět na židli. Červené kalhotky mu tře­potavě vlají hlavou. Dráždí a varují.

Vodní příkopy, valy hlíny, bahnitá ornice, zeď za­krytá sestřiženou zelení keřů ... co člověk pro koně nevy­myslí, co člověk koním nepřipraví pro vlastní potěšení. Proč tam neklušou namísto těch zvířat (která to prý baví! která se pro to prý narodila!) pěkně odrezovaní lidé? Lidé jásají (!) v hledištích, lidé na tribunách si na koně vsadili, lidé popohánějí dostihů chtivé koně bičem.

Skutečně zapomněla, že jde dnes na rehabilitaci a bude muset odhalit koleno? Nevěděla, že nohavici kalhot nelze vyhrnout do půlky stehna? A ty strohé, červené, tak málo zakrývající kalhotky? Právě! Co když ví, že dnes při­šla naposledy a on ji už nikdy nebude moct spatřit v kalhotkách s kalhotami staženými ke kotníkům? Vzala si úmyslně ty kalhotky a ty kalhoty, aby tato situace vznikla? Co když chtěla zasít semínko?

Koně umírají na dostizích pro lidi.

Co na tom záleží?! Vesmír plyne dál, kdesi v jeho hloubi vybuchla supernova, ale on se to nikdy nedozví.

 

„Přijdete se pozítří ukázat Doktorovi? Domluvili byste se, jak to zabralo!” promluví s pohledem na lidi, obyvatelstvo mačkající se do autobusu.

„No, jestli je to nutný ...”

Rozpozná tón lehkého odmítnutí. „Přijďte!” řekne krátce. Přemýšlí o dvou asi desetiletých chlapcích, kteří v prostoru nádraží co chvilku odpalují ohlušující petardy.

„Mohla bych vás o něco poprosit?” naplní místnost otázka zpoza paravánu.

Nechá ty dva chlapce odhazující petardy na nádraží. „Ano?” zeptá se s myšlenkou na elektrody, které jistě za­čaly pálit, a on se bude muset ještě jednou zvednout a sní­žit intenzitu elektrického proudu. Než se stačí zeptat - pouze se mírně zakloní dozadu - vidí pacientku předklo­něnou dopředu tak, aby také ona na něho viděla.

„Nemoh´ byste mi tykat?”

Humberte Humberte! pomyslí si on a se slovy: „Není problém ...” pozvedne ramena.

„Já na vykání nejsem zvyklá,” vysvětluje pacientka. „Přijde mi to divný ...” dodá ještě.

„Tomu věřím ...” řekne on. „Vykat je pro mě po­hodlný ...”

 

Hodiny upozorňují, že čas určený pro léčbu byl do­cela naplněn. Zvedne se ze židle, projde mezi stěnou a koleny pacientky a stáhne intenzitu přístroje. Sundá elek­trody z kolene, kůže je zarudlá, tkáň se prokrvila. Jde vy­hodit do odpadkového koše buničinu, která kryla elek­trody. Když se vrací, pacientka si zapíná knoflík kalhot.

Ona udělá dva kroky vpřed, mile se na něj usměje a nabídne mu pravici. „Tak děkuju ...” řekne.

„Není zač ...” odpoví on a útlou ruku mírně stiskne.

„Na shledanou!” řekne ona.

„Ahoj,” odpoví on.

Hledí za pacientkou, džíny opět obepínají boky. Ty červené kalhotky ho překvapily. Vždycky ho tenhle druh kalhotek překvapí.

„Takže Doktorovi se přijď ukázat ve středu, až skončíš ve škole!”

Dívka otočí hlavu a přikývne na souhlas. Pak dveře bouchnou.

Podívá se do denního rozpisu léčby, kdo přijde další. Od stránky sešitu vzhlédne na ciferník hodin. Pokud dostihy, pak úmorný běh! On vlastně žádný věnec nečeká. Nelze vyhrát. Pokud však dostihy, pak vsází všechno. Na sebe. Dívá se na tenkou poskakující vteřinovku. Ciferník hodin je jablečný koláč rozdělený na šedesát dílků. S každým dílkem by měl nasytit svůj hlad po životě.

 

 (pro návrat klikni na obrázek dole)

 

(přes obrázek dole půjdeš - Na Radkovu stránku se všemi knihami)

 

(přes ikonu dole - se vrátíš na úvodní stránku)

Plugin není nainstalován.